Červen 2013

Tonight we could be more than friends

25. června 2013 v 15:46 | Anonym
Nadpisu si nevšímejte, to bylo pouze v písničce.
Už mě štve ten článek, který tu mám, ale jsem naprosto vygumovaná a nemám žádnou inspiraci k tomu, o čem bych mohla/měla psát. Asi bych mohla říct něco o svém vysvědčení? Ne... nechci patřit mezi lidi co sem budou psát z čeho všecho mají jedničky, dvojky a pětky. Co budu dělat o prázdninách? To napíšu po prázdninách, přece jen, ještě jsem se nedostala do stádia, že bych dokázala předpovídat budoucnost. Příjde mi, jakoby vše, o čem bych mohla psát již vyprchalo. O seobě jsem napsala takměř vše a psát sem moje oblíbené písničky, barvy atp. nechci. Možná bych mohla povídat o mém nedělním dni? Tsývado tak super den jsem dlouho něměla. Ale ne, nechám si to pro sebe. Možná bych se ale mohla zmínit o tom, že v sobotu přijel můj nevlastní bratr po roce a půl a i had a good T-I-M-E. Ne, neumím hláskovat anglicky, jsem tak hloupá. Ne, ani hodiny neumím. ( anglicky ) nějaký quarter past, či quarter to? Než by mi to vždy v danou situaci došlo, už by ani quarter nebylo. Dneska ve škole jsme dělalý velký S-H-I-T. A zítra jdeme do ZOO. Hahaha. To bude srandy kopec. Spíš se těším na odpoledne. Nááákupy. Se svou nejlepší kamarádkou a se svým dobrý kamarádem, muhahaha, kluk jde s náma nakupovat, to si to určitě užije. To bude sranda. Příjde mi, jako bych psala jen úplný kraviny. Nepíšu nic souvislého, důležitého, či zajímavého. Tento blbý článek píšu jen kvůli tomu, aby tu konečně bylo něco jiného a ne pořád shrnutí mého života, jelikož jsem se zapsala do autorského klubu a nechci, aby všichni lidi, co navšítíví můj blog budou číst moje řečičky, kde brečim a vylejvám si nervíky. Wuhuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu. C YA.

Můj příběh, moje slabiny, následek a výsledek

15. června 2013 v 21:54 | Anonym
Rozhodla jsem se napsat článek, kde bude vyzobrazeno vše, co se mi již v životě nemilého přihodila, věci které jsou mou slabinou a proč tomu tak je, myslím si že tento článek by mohl být pokrok v tom, že se nebudu bát ho napsat veřejně.
Pokud nejste osoba, která mě zná, tím lépe. Pokud ano, nejsem moc ráda že to čtete, ale pravděpodobně něco málo, či většinu víte.

Tak do toho.

Asi bych normálně začala tím, ahoj, jmenuji se ... a je mi .. což tady vážně nehrozí. Takže jinak. Zdravím, jsem trapák schovanej za anonymitou a bude mi 17. Jak bych jen začala. Nikdy jsem nebyla dvakrát hodně populární. Nebudu počítat rok 2012-2013 přičemž NETVRDÍM že jsem populární, ale mohu prohlásit, že mě lidi mají rádi. Jak začíná můj ''příběh plný smutku''? Mohla bych začít hned v brzkém dětství. Bohůžel nežiji v příjemné čtvrti, už je to lepší, ale dřív to bylo otřesné. Takže hrůza mého života a strachu začala šikanou, kdy mě šikanovali cikáni. V té době jsem měla strach vystrčit ven paty z domu, protože jsem se bála, bála jsem se že je potkám, že mi budou nadávat, vyhrožovat mi apod. tato aféra nebyla naštěstí nijak dlouhodobá. Myslím si, že první stupeň na základní škole, byl celkem příjemný. Když nepočítám 5. třídu, kde mě moc lidi rádo nemělo. Kde se to ale stále dalo překousnout. První obrovská bolest v mém životě > zemřela mi babička. Moje milovaná babička, která se smála i když jí bylo nejhůř, která mi dávala samé sladkosti a já jsem po ní skákala a hráli jsme si na zahradě a já jsem se smála a byla jsem šťastná. Pamatuji si, že k ní domů vedly dlouhatánské schody, které jsem nevím proč, ale milovala, nahoře bylo spoustu místností a v jedné místnosti byl takový kumbálek kde byly skleničky a v těch skleničkách byly ty nejrůznější dobroty! Zbožňovala jsem tu místnost! Bohůžel byla velmi nemocná a umřela mi na rakovinu. Dále pokračujeme na 6. třídu. Začal 2. stupeň já jsem přestupovala do jiné třídy, kde jsem nezapadla. Lidi mě neměli rádi, byla jsem věčně terčem posměchu, bylo mi několikrát vyhrožováno, jednou dokonce zazvonili až ke mně domů a stáli u mě ve vchodu, kde jsem měla být zbita. Naštěstí jsem utekla. Tato šikana trvala asi 1 rok posměchů ve škole, 2. rok posměchů ve škole + okolnosti jako vyhrožování. Takže dá se říct, celkem 2 roky. Další důvod neštěstí v mém životě je, že nejsem nejzdravější. Neříkám, že trpím nějakou smrtelnou nemocí, to vůbec ne, jen mám již od narození světlejší kůži, že se liším jen od pár čísel od bílé zdi. Jsem hodně světlá a dřív to bylo horší. To mě srovnávali i se zdí, protože tehdy jsem byla doopravdy bílá. Další věc, která je podle mě plus, ale holky na základní škole umí být hodně zlé. Odjakživa mám štíhlou postavu a umím se dobře pohybovat ohledně různých her a sportů. To ovšem holkám vadilo a na tělocviku jsem byla terčem posměchu že jsem jako guma až to není hezké. Další věc, mám nohy do O. Další věc, aby měli proč se mi smát. Lidem se nelíbila má dřívější barva vlasů a byla jsem nazývána pochcanou slámou. Další věc byla, že jsem se neuměla oblékat. Zelená mikina, bílé tričko, fialové kalhoty, černé boty, žlutá taška. Ani si neumíte představit jaké jsem měla kvůli tomuhle peklo. Nepocházím z bohaté rodiny, takže si doopravdy nemůžu dovolit mít doma skříň s 600 luxusními věcmi a nemůžu si dovolit mít doma 10 párů botů nike, 10 krásných lodiček, 10 krásných kabelek a nemohu si dovolit mít každý týden nový kalhoty. Bohůžel jsem patřila do třídy, kde měli slečny i páni bohaté rodinky, takže tak. Také si pamatuji tělovik, všem hrozně vadilo, že jsem měla obyčejné kecky na ven. Bylo toho hrozně moc, počínaje oblečením, barvě vlasů, pořádně nevytrhaném obočí, nadávali mi různými přezdívkami, nadávali mi do toho jak co dělám, že jsem hloupá, bez budoucnosti, že mě nikdy nikdo nebude mít rád. Na další věc jsem si vzpomněla. Myslím že v 7. či 8. třídě se mě spolužačka zeptala, zda-li jsem se s někým už líbala, řekla jsem že ano, i když ne, šlo na mě poznat že ne. Další věc proč jsem byla looser, jelikož jsem se musela už v tehdější době těžce kurvit. Pryč od šikany. Ohledně vztahů jsem zatím také až na poslední vztah neměla moc štěstí. S hodně kluky jsem zatím nechodila a ani nechci, když jsem byla mladší vím že jsem za každou cenu chtěla kluka a když se mi to povedlo, ukázalo se, že to stejně dotyčná osoba nemyslí vážně a měl to být jen hrozně vtipný fór na můj účet. Zatím nejhezčí vztah jsem měla od ledna 2013, který netrval moc dlouho, ani ne 4. měsíce, sice jsem se později dozvěděla pár zajímavých informací, ale musím přinat, že byl první kluk, do kterého jsem se doopravdy zamilovala. Co dále. Asi už zbývá jen má v nynější době nemocná babička, kterou sem již ale vypisovat nebudu, jen musím prostě napsat že jí ZBOŽŇUJU nejvíc na světě a že bych jí tu měla nejradši navždy ! ! ! Tohle je tak nějak napsaný můj příběh. Nic moc, ale snažila jsem se. Teď bych se mohla přesunout na moje slabiny. Kvůli tomu všemu co jsem zažila mám hrozně moc slabin, některé jsem vyhladila, některé jsou furt semnou. Má největší slabina byla a stále je, že jsem hrozný slaboch a velmi těžce se dokážu vypořádat s nějakým problémem. Dřív jsem to řešila tím že jsem se ( díky bohu jen jednou ) sebepoškozovala a v mé hlavě bylo 10000000 myšlenek na to, že bych chtěla skoncovat se životem. Další slabina asi je, že jsem přecitlivělá. Někdo si myslí, že je to dobře, jsem přece jen holka, ale kdyby jste věděli jakým způsobem jsem přecitlivělá, myslím si, že by jste zavolali na psychiatrickou léčebnu aby si mě odvedli. Kvůli tomu, jak mě nikdo neměl rád jsem měla na začátku školního roku silnou potřebu toho, abych se ukázala co nejlépe aby neexistovala už žádná osoba co mě nemá ráda. Ale tak, přesuňme se na to jak to vlastně vypadá teď. Myslím si, že kvůli tomu, co všechno se mi stalo, jsem silnější. Pořád si myslím, že jsem slaboch, ale už ne takový, jako jsem bývala. Taky jsem změnila svůj vzhled. V 8. a 9. třídě nastala největší změna. Nabarvila jsem se na hnědou barvu, skoro až černou, vytrhala jsem obočí, četla jsem pár módních časopisů abych zjistila jak se oblékat, ale největší mou záchranou byla má nejlepší kamarádka, která byla mimochodem mou největší oporou v nejslabších chvilkách mého života, byla semnou skoro od začátku a stále semnou je a já jí jsem za to naprosto vděčná ! Také jsem si přestala stříhat vlasy, kromě momentu před dvěma týdny, kdy jsem zastříhla asi o 5 cm vlasy, jinak je nechávám a mám je už dlouhé pod prsa a musím říct, že své vlasy miluji ! Již nejsem už tak bílá, i když pořád jsem, už ne tolik. Také jsem zjistila, že život je prostě sviňa a musím se naučit v něm žít. Musím poděkovat všem lidem co při mě stáli, stojí a stát budou ( doufejme ), protož é bych to bez nich prostě nedala. Na začátku jsem zmínila že nepočítám rok 2012-2013. Proč? V tomto školním roce jsem se přesunula na střední školu, kde jsem již od začátku se snažila být svá, na nic si nehrála, normálně komunikovala a musím říct že jsem šťastná. Bohůžel mám občas, někdy často slabé chvilky, které prostě vyplují napovrh a vrací se mi nemilé vzpomínky z první části článku, ale musím říct tohle. BYLA TO FUŠKA, ALE JÁ JSEM POŘÁD ZDE A NEVZDÁVÁM SE ! ! ! ! ! ! Konec chudinky, musím se vzchopit a žít plnohodnotný život a to bez jakéhokoliv litování se. A toto vzkazuji všem lidem, co mě nemají rádi, šikanovali mě, pomlouvali mě >

!!!!!!!!! I AM STILL HERE BITCHES AND I AM STRONGER THAN EVER !!!!!!!!!

peace